Klub K2

2005

Ohodnotit tuto položku
(1 Hlasovat)
Napsal(a)  Zveřejněno v: Retro

V lednu založila Karin Marques spolu se Soňou Pohankovou v malém prostoru v budově MŠ Hřibská Klub K2. Vymalovaly, položily nové koberce, sháněly a opravovaly nábytek. V září 2005 otevřel Klub K2 krásné prostory k dennímu setkávání maminek a dětí. Na programu byl např. ranní kruh s Jarmilou, výtvarné řádění s Dášou, English Songs and Rhymes s Pippou, kurz angličtiny pro maminky s Karin atd. Večer jsme chodily cvičit jógu a tančit africké tance. Sháněly jsme sponzory a granty. Všechny zapojené maminky pracovaly bez nároku na honorář. Všechny peníze za kurzovné pokrývaly nájem a služby. Postupně se přidávalo stále více maminek z okolí. Za první rok prošlo klubem zhruba 57 rodin. Na konci roku bylo jasné, že to byl dobrý nápad.

 

Mgr. Soňa Pohanková

Vystudovala obor rehabilitace na FTSV, pracovala na klinice dětské rehabilitace v Motole i jako samostatný fyzioterapeut. V Klubu K2 působila od začátku také jako lektorka kurzů cvičení pro děti a rodiče, vede psychomotorickou poradnu. Stála u založení Školky K2, nejprve pobočky K Horkám a poté v Olešské ulici. Pracovala jako manažerka školky. Má ráda sport, softball, lyžování, tenis, kolo, fotografování, keramiku, zahradu …. Je mámou dvou, dnes už dospívajících, kluků – Marka a Lukáše.
Soňa stála u samého začátku. Rozjela, zařídila a vybavila postupně čtyři prostory Klubu K2.
Do budoucna by nám přála: „Mnoho spokojených klientů Školky K2 a Rodinného centra v Ostružinové a ať nám vydrží přízeň Městské části Praha 10. Děláme svoji práci dobře, pracují u nás kvalitní lidé, ale bez financí bychom fungovat nemohli."

Na začátku většinu klientů tvořili naši známí a byli jsme tady skvělá parta

Je to deset let, co jsi stála u založení Klubu K2. Co teď cítíš a jak na tu dobu vzpomínáš?
Před jedenácti lety jsme se přestěhovali do Strašnic. Byla jsem tehdy doma na mateřské, kluci byli v předškolním věku. Mateřství jsem si užívala, ale bylo jasné, že v budoucnu budu hledat další uplatnění a že návrat do náročného zaměstnání na rehabilitační klinice není reálný. Moje švagrová Karin měla děti o trochu mladší a hodně jsme spolu řešily a prožívaly otázky kolem výchovy a dětí vůbec. Karin je navíc takový akční typ a měla nutkání něco podnikat, nějak se realizovat. Vlastně mě tím pozitivně nakazila.

A jak přesně nastal ten „velký den”, že vznikl Klub K2?
Karin zjistila, že v mateřské škole Hřibská je volný prostor. To byl impulz. Prostor jsme si vlastními silami a z vlastních financí upravily a začaly od září 2005 pořádat několik pravidelných kroužků. Já vedla cvičení s dětmi, Karin angličtinu, Marie-Lenka Novotná hrátky s africkým bubnem, Jarmila Jermářová ranní kruh-školička s Jájou a mámou, Dáša Rosecká kroužek výtvarný. Většinu klientů tvořili naši známí a byli jsme tady skvělá parta. Všechny peníze, které jsme vydělaly, padly z počátku na nájem, já s Karin jsme pracovaly dobrovolnicky.

Dneska je Klub K2 velkou organizací s několika pobočkami, která zaměstnává řadu lidí. Kdy se tohle změnilo?
Hledali jsme další zdroj peněz a zhruba po roce Karin objevila možnost získat dvouletý grant Evropského sociálního fondu na vzdělávání matek na mateřské dovolené. Tady se to poprvé, v červnu 2006, změnilo. Přišla mezi nás Darina, aby pomohla s administrací grantu a účetnictvím, platili jsme odborné lektory. Samy jsme také začaly fungovat jako zaměstnankyně. V roce 2009 nám pomohly granty MPSV. Další zlom nastal v roce 2010, kdy jsme získali další grant. Otevřeli jsme Školku K2 a začali s rekvalifikačními kurzy. To už byl větší záběr, více prostorů, více zaměstnanců. Začala jsem se starat hlavně o školku, Ostružinovou převzala Marie.

V Klubu K2 jsi prošla během let mnoha pracovními pozicemi. Co tě nejvíc bavilo?
Je pravda, že jsem byla takový Ferda Mravence. Nebo možná spíš Brouk Pytlík smích. Bavilo mě zařizovat nové prostory, aby byly útulné, bezpečné a všem se tam líbilo. A samozřejmě jsem se strašně ráda potkávala s lidmi, jsem společenská a tohle mě baví.

Jestli tě baví zařizovat nové prostory, tak to sis s K2 celkem užila, ne?
To rozhodně. Prostor v Hřibské jsme museli v létě 2009 opustit a městská část nám nabídla místo v Ostružinové. Tam bylo zařizování podstatně těžší, protože na rozdíl od Hřibské tenhle prostor nebyl původně pro děti a nebyl jim přizpůsoben. Pak jsem v roce 2010 zařizovala školku na Košíku a pak 2013 školku v Olešské. Každý nový začátek pro mě znamenal další impulz, setkání s novými lidmi a novým místem.

Prožila jsi během let v Klubu K2 nějaké těžké období?
Rozhodně hodně náročný pro mě byl půlrok, kdy bylo nutné táhnout provoz dvou školek naráz. Možnost otevřít Školku v Olešské přišla v polovině školního roku a nebylo myslitelné ji odmítnout, ale provoz na Košíku jsme museli dokončit. Takže perných několik měsíců.
Mě osobně překvapilo tvoje rozhodnutí z Klubu K2 po tolika letech odejít. Teď když spolu mluvíme si říkám, jestli v tomhle perném roce nezačaly tvoje úvahy o odchodu.
Pravda je, že jsem začala být hodně unavená. Měla jsem pocit, že už jsem K2 dala maximum a že to chce nový šmrnc a nový vítr. Ale já to nevnímám tak, že jsem odešla, jen jsem přestala vykonávat funkci manažerky Školky K2.

Jakým způsobem tedy s K2 zůstáváš?
Zůstávám členkou dozorčí rady. Na strategických poradách se cítím stejně platná jako dřív a baví mě to.

A jak vidíš svoji budoucnost?
V Klubu K2 jsem se naučila hodně nového. Díky našemu loňskému grantu, který byl určen na profesionalizaci, jsem absolvovala mnoho zajímavých kurzů a seminářů. Nejvíce mě zaujal mediační výcvik. Mediace u nás zatím není moc známá, ale ve světě je už běžná a má velkou budoucnost. Je to vlastně pomoc při řešení jakýchkoli sporů a konfliktů, ať už v osobním nebo pracovním životě. Komunikace s lidmi a urovnávání konfliktů, to mě vždy bavilo, takže možná Klub K2 začne brzy nabízet mediační služby.


 

Reference

K2 je taková společenská kotva
„Po narození dětí mi Klub K2 otevřel dveře k místu, kde bydlíme, a pomáhá mi tak utvářet skutečný pocit domova – místa, které důvěrněji znám. Skrze akce, které pořádáte v okolí, a skrze sociální kontakt s maminkami, které do K2 chodí. Mají stejný zájem věnovat se dětem jako já, mají stejně staré děti, a tudíž můžeme probírat stejné problémy spojené s jejich růstem, nástupem do školek a škol. Život je snazší a veselejší.
V K2 tak nacházím i pomoc, když mi děti rostou a já tápu, jestli kroky, které s manželem ve výchově děláme, jsou ty správné – jako v případě konzultací s paní psycholožkou Lorencovou. Náš případ asi nepatří mezi těžké, ale v několika každodenních situacích nám její rady pomohly zvládat je lépe. To je veliká úleva. Často si to v duchu připomínáme. Snad ještě využijeme další takovou nabídku.
Lektorkám věřím, děti na ně nadšeně reagují. Naučila jsem se od nich spoustu zajímavých her a aktivit (např. i během montessori lekcí), které pak úspěšně zpestřují náš čas trávený doma.
K2 je taková společenská kotva. Nebo pupek :-).

A děkuju za všechny akce, které pořádáte. Že jste.”
Kateřina Stroblová
Foto Stroblova

Číst 14065 krát Naposledy změněno pondělí, 04 květen 2015 06:57
Více z této kategorie: 2006 »

Retro

Retro